Rudolf Novotný se narodil 12. března 1961 v Olomouci. Do tří let věku žil u své babičky v Bystrovanech u Olomouce, následně se s rodiči přestěhoval do Šternberka, kde bydlí dodnes.
Vychodil základní školu na nám. Svobody, po ukončení školy se vyučil strojním zámečníkem. Na odborném učilišti (studium 1976 – 1979) vzal poprvé do ruky fotoaparát, který dostal k Vánocům od svého otce. I Rudolfův otec se fotografii věnoval.
Po vyučení pracoval rok v národním podniku Chronotechna, po té nastoupil povinnou vojenskou službu. Sloužil na Slovensku u protivzdušné obrany státu, kde byl zacvičen jako mechanik na kompletaci raket země-vzduch.
Po ukončení vojenské služby se v roce 1982 na krátko vrátil do Chronotechny. V roce 1983 odešel do Severomoravských dřevařských závodů na pilu na pozici třídiče bočního řeziva.
Ve stejném roce se při návštěvě svého kamaráda seznámil v Jihlavě s jednou svobodnou matkou. Jak sám říká, do této ženy se velmi zamiloval. Po roce, kdy odpracovával brigádu na stavbě bytu, který dostal od podniku, se jeho láska dala dohromady s jiným mužem, který měl svůj dům a s Rudolfem se rozešla.
V roce 1984 potkal na dovolené v Brně mladého muže, který ho možná oslovil i kvůli fotoaparátu, který měl Rudolf na krku a který mu neprozradil své jméno. Řekl mu jen, že se vrátil z výkonu trestu a chce se dostat ke státní kontrarozvědce.
Rudolf poznal, že u ní už ale je. Společně navštívili hospodu, kde se setkali s dalšími z kontrarozvědky. Na další události Rudolf vzpomíná takto:
„V hospodě jsem řekl, že bych nemohl být rozvědčík, protože bych nevydržel mučení. V tu chvíli jsem dostal od vysokého stokilového chlapa pěstí do nosu, až jsem měl hvězdičky před očima. Pak jsme jeli autobusem na okraj Brna, kde mě zmíněný mladý muž požádal, abych ho vyfotil s motorkářem. Po té jsme se přesunuli do jednoho bytu, na zvonku bylo ženské jméno, ale když jsme vešli dovnitř, nevšiml jsme si jediné věci, která by mohla patřit ženě. Byt prý patřil jednomu jeho kamarádovi a jeho žena byla na služební cestě. Nechtělo se mi tomu moc věřit, ale i tak jsem tam přespal. Ráno jsme šli do města a mladý muž, kterého jsem předešlý den potkal, mě vzal sebou na jakousi ubytovnu. Tam mi dal telefonní číslo, na které jsem měl volat v případě, kdybych ho na ubytovně nezastihl. Následující den jsem na ubytovnu přišel, poptal jsem se po něm, ale nikdo ho neznal. A ve zvonku kanceláře byla zastrčená sirka a zvonek nepřetržitě vyzváněl. Šel jsem ven najít telefonní budku, abych mu zavolal. Přišel jsem k budce, zvedl sluchátko a z něj byla slyšet hudba. Vytočil jsem to číslo a ozval se mi ženský hlas. Já jsem řekl, že se za hodinu sejdeme u porodnice. Sotva jsem ušel pár kroků, slyším sirény policejních aut a za chvíli vidím civilní i policejní vozy s majáky, jak jedou směrem k porodnici. Tak jsem změnil směr a šel na nádraží. Na každém kroku jsem byl sledovaný lidmi z kontrarozvědky. A na nádraží mi ukradli foťák.“
Rudolf byl po této události rok hospitalizovaný v psychiatrické léčebně ve Šternberku a následně šel do invalidního důchodu. Pořídil si ale nový fotoaparát a fotil dál až do května 1990. Tehdy se vypravil na 1. svobodný Majáles do Olomouce. Králem majálesu byl zvolen tehdejší ministr financí Václav Klaus. Na cestě zpátky do Šternberka Rudolf přišel i o svůj druhý foťák a delší dobu se k fotografování nedostal.
V devadesátých letech se potýkal se závislostí na výherních automatech, ke kterým měl blízko. Sám v herně pracoval. Všechny peníze utrácel za hraní a nový fotoaparát si nemohl dovolit. Se závislostí žil dlouhých dvacet čtyři let a to i přesto, že byl omezen na svéprávnosti. Svou závislost nijak neléčil. Až časem mu prý pomohli přátelé a hlavně nově přijatý zákon o hazardu v roce 2017. Rudolf se ocitl v registru osob vyloučených z hraní hazardu a přístup k hraní byl pro něj obtížnější.
K výherním automatů se už nevrátil. Občas zkouší štěstí a kupuje si výherní losy. Vrátil se k focení, pořídil si digitální zrcadlovku Canon, fotí přírodu, společenské a sportovní akce a své stálé téma závodů ECCE HOMO. Stále žije a tvoří ve Šternberku.
